Ranní předsevzetí

Slepené oči
ospale čučí,
na ty tvé zavřené,
tajemství co mít můžeme.

Není v tom nic,
snad mohlo by být víc.
Jen dva světy vedle sebe,
v ranní čas co tolik zebe.

Ticho hltá každý zvuk,
než zvrátí jej,
s důrazem na přízvuk.
Jak bublina co myšlenky odráží,
chvíle které si člověk neváží.

Od teď už bude všechno jiné,
slíbím své duši stinné.
Věřím, než svá přání zlámu,
sám si zas budu kopat jámu.