Ranní tma

Proud řeky ve tmě topí,
most po němž bych chtěl jít.
Břehy ztrácí po spojení stopy,
jenom ta tma a strašný klid.

Alej nesvítí z kandelábrů,
jako by strach z plotny noci utekl.
Tiše se bojím vlastních ďáblů,
přesvědčujíc se, že jsem nezměkl.

Ta tma však sladkou příchuť má,
po snech co hlavu v hvězdách opíjí.
Každý strach z neznámého dne občas má,
když omamná noc již pomíjí.

Pode mnou v temnotě jen tuším proud,
jak metaforu času, když ciferník mi brousí.
Plány čeho dnes chtěl bych dosáhnout,
zmítán jsem dnes tou peřejí řvoucí.