Svatojánské proudy

Ve skalách nad řekou,
pod nohami jak had syčí.
Zdolávám stezku kamením posetou,
peřeje občas křičí.

Spolu lásko ševelíme,
kde sto let milion kroků dupalo.
Ruku v ruce zázraky uvidíme,
v dáli město se připomínat přestalo.

K ještěrkám ve stínů tisů,
tulíme se v polibcích.
Nedbáme nějakých předpisů,
cestujem v srdcích hořících.

Jako by tady plynula jen ta řeka,
a proud času líně se zastavil.
Ze srubů hudba slyšet je nedaleká,
křik ptáků z údolí nás pozdravil.

Tečky člunů sem tam hladinu przní,
v zátiší hrdých však pochroumaných skal.
Jak v lásce zde není důležité býti první,
jen sledovat co člověk dal i vzal.

Znaveni stále máme si co říci,
podrážky tolik horké jsou.
Krásy však stále jsou k dispozici,
nedbají lidí co kolem jdou.

Hospoda nedostižná zdá se být,
stále jak osud houpeme se nahoru a dolů.
Nevzdat to Lásko a stále jít,
dívej jak slunce zapadá na obzoru.

Kdo nezkusil ten nepochopí,
jak vyplavit se dají usazené pocity.
Jsme jako loď co útes nepotopí,
mou vlajkou jsi pak Ty.