závoje

zatímco do oken natahuješ knot tmy

strašáky oblékáš do vlněného svetru

a žíháš bosým strništěm

aby ani tahle noc nebyla pro jedinou hvězdu

dřevěný mlýnek na prázdno se točí

za celou knihu beze slov;

někdo sňal všechnu tíhu větru

z tichosti korun na louce

černé jeřabiny očí sněžných sov

opředli babím vláknem pavouci

v hliněných rýhách jak na dlani

jsou víc znát konce, ty dnešní

váhavě o nich zašeptáš do peří

a je to jako když padá bílá

za odkvetlou třešní