tvůrčí extáze

jazyk slunečních hodin
olizoval jiskry a netušil
že jsou krví sochy
chutnají po bolesti a únavě
nevědí to ani páry očí
zvědavě slídící přes plot
větvemi keřů v zahradě

zatímco sochař
cítí horkost i mrazení
když zapomněl tvář dívky
jejíž ňadra ho ještě bodavě pálí

odkudsi do zvonivých úderů doléhá
ruch města a dláto tesá v naději
že se kámen v dívku změní
buší stále rychleji