Inventura

Stříbro tolik tíží hlavy,
bezesných chodců v ulicích.
Andělů v nebi mluví k nám davy,
plameny hvězd jasně hořících.

Monstra oživnutá v duši temnu,
mi zpívaj noční sonety.
Zamotané osudy ve vřetenu,
jimiž je obzor posetý.

A já jsem neslyšel ty rady,
bloumal jsem s nimi bez příběhu.
Hloupý je člověk když je mladý,
touha být vzdálen od svých břehů.

Když mluvím s sebou mlčky v noci,
revize duše zjizvené.
Umírám sám a bez pomoci,
jen pláče srdce plamenné.