Kuchař v Hostinci pod věží

 

 

 

,,Jsem kuchařem v Hostinci pod věží,

vařím jen z toho, co lidé přináší...“

 

 

Vaší zášť zpěním – na pánvi života

vedle už v kotlíku šílenství klokotá

na drobno nakrájím lhostejnost, klam

recept ten archivní pradávno znám

 

Zamíchám, přimíchám špetku závisti

ta vůně zkažená provoní náměstí

přikrýt a přidusit – lásku a pokoru

v hmoždíři rozdrtit snahu, tu potvoru

 

Udělám zásmažku – z falešných citů

potkani koukají v kuchyni z krytů

zdrcla se laskavost, nevadí, nahradím

přidám tam ješitnost, polévku pohladí

 

Na konec povařím ještě malou chvíli

hosté snad ocení – mou nesnadnou píli

k tomu jim nakrájím krajíce hněvu

na stůl pak položím k talíři zlému

 

Hosty pak u dveří s hostinskou přivítám

,,Vítejte v hostinci, služebník, račte dál...“

naleju polévku z jejich vlastních duší

pokrm tak odporný – chutnat přeci musí

 

Hostinská nabídne kalichy hořkosti

,,Nechte si chutnat – dost je té marnosti!“

budou se cpát, funět, hold běda jim běda

z hostů těch, polévky – se žaludek zvedá...

 

...a až se nažerou, puknou a prasknou

mám rád tu chvíli, tu chvíli krásnou

vytečou dveřmi ven a světla zhasnou

(mám rád tu chvíli, tu chvíli vzácnou...)