Schizofrenik mezi neurotiky

Anotace: Někdo by řekl, že píšu pořád o tom samém. - Ale tohle je bohužel zas jiná část.. Jinak se mám ovšem skvěle, dík za optání.:-)

Venku je ticho. Rozjímám.
Sedím a mlčím, nemám chuť mluvit.
Schoulená s hlavou na kolenou.
Doteď se celý svět vířil, v hlavě mám spletené opilecké verše.
Nechci o tom mluvit, ale Li Po píše dál.
O víně. Kdyby to bylo jen o víně.

Touha mě nutí jít dál, je despotická, podle ní mám bojovat a zakazuje mi strach. Tolik jsem si ji vždycky hýčkala a ona je prostě taková. Mluví a nejmíň je bez viny, pro ni můj dětský pláč přestal být nevinný.

Dohrála životní spletitost a já pořád nevím, který to akord mě rozechvěl nejvíc. Chvěji se jako petka za vichřice. Prázdná.
Rezonuji s tou cestou, po které jsem šla Mu dát duši.
Cože?? Moje duše?? Jedno velké klišé.

Míjím tě, protože už vím, že musím, aby sis nemyslel, že jsem pro každého. Není mi to jedno a na tobě mi záleží.

MEDITAČNÍ HUDBA – GASKOŇSKÝ ČAJ ŠTĚSTÍ – MED – ŘASA NA LÍCI

Chtěla jsem, ale nedokáži si to užít. A neumím být bohém. Mluví se tu o odvaze – neumím říct sbohem.

Rumělkové mraky noc pozvolna mění ze včerejška na zítřek.
Uvízla jsem na rozhraní. Chtěla bych podotknout - , ale už tak moc žvaním. Snižuje to moji hodnotu.

Míjím tě, ale nechci, aby sis myslel, že je to kvůli tobě. Je to kvůli té básni pana Po Ťu-Ji a trochu kvůli třetí hodině ranní.
A skořice – ta mi tam vadí nejvíce.

12/03/2007/(za pět minut dvanáct)