TY

 

Když ticho samoty tě vyruší

z ústraní myšlenek

a z výšin poloh zádumčivých

překvapí tě lidská slova

zastřená větrem,

monotónní mumlání davu,

že člověk je jen jeden z mnoha,

že krok tvůj vymezila cizí noha –

To vzepřeš se a v prázdnotu,

již doufal jsi zaplnit

výplody vlastní nepodvolenosti,

vykřikneš – S tím mrtvým zástupem

já nechci mít nic společného.

 

Když láska k životu tě probudí

z útrpné cizoty

a v sladké trýzni zbožné touhy

bezbranné tvé srdce vzplane

horoucí krví

nespoutané žvatláním davu,

že láska všedním poutem zhasne,

že v pasti důvěry dny ztratíš jasné –

To vzchopíš se a s odvahou,

s níž troufáš si překlenout

výplody mlžné nevědomosti,

vykřikneš – S tím mrtvým zástupem

já nechci mít nic společného.

 

Kdo jsi, že zatracuješ průměrnost?!

Vládce světů nadoblačných?

Ochránce zbídačených géniů doby?

Čím nahradit chceš kritéria snaživců

vyvolených k vítězství

nad hřbety podvolených slabochů –

nikdy však k překonání sama sebe?

 

Když k smrti unavíš se úzkostí

obklíčen přízraky

zlovolných grimas pohrdlivých,

když překvapí tě lidská slova

zúžená v ostří

nenávistným úkladem zmaru,

jenž dílem tvým, jak prachem mrhá,

abys nepřevýšil v zisku druha –

To skloníš se a s úsměvem

v jednotě plaché svrchovanosti

zašeptáš – S tím mrtvým zástupem

já nemám již nic společného...!