Vítr

Vítr se prohání krajinou,

jeho poryvy ze splínů pozvednou,

a náladu, která se ke dnu točila,

pohřbila z kamení mohyla.

Ze smutku se dá jak ze dna odrazit,

jen rezignace je na duši parazit,

vítr se však dál prohání kotlinou,

jak naděje prodírá se každou štěrbinou.

Odnáší břemena těžká jako kamení,

pozvedá z kolenou, slzy v úsměv promění,

ten vítr z láskyplných srdcí duje

a z nastavených tváří se raduje.