Čtvero ročních období

Anotace: ... když naděje umírá poslední...

                                            Čtvero ročních období

 

Mám jednu otázku za sebe:

„Odkud jsi vzala svou krásu?“

Kdoví, snad miláčkem jsi nebe

i hvězd a všech šťastných časů.

Květiny jara voní jen pro tebe

a slunce je stín, blíž tvého jasu.

 

S létem chci ke květům přivonět snad

či utrhnout; nikoli sobě.

Radši však ne, kytky mám příliš rád

a stejně všechny patří tobě.

 

S podzimem květy tiše hlavu skloní

a pěšinka ve vlasech, co cestička polní

mě zavede k tobě, v té poklidné době

jen večerní stín a tvůj tichý klín

láká k spočinutí, snad ranní procitnutí

nepřijde brzy, ta představa mrzí.

Jen srdce, co buší, aniž kdo tuší,

že tenhle sval, vždy když přejde v cval,

tak má k tomu důvod; to tys toho původ.

 

Čas přešel v zimu a stojím tu dál.

Do noci září taneční sál.

Když dýchnu na tabulku, led do dlaně zebe.

Nahlédnu v naději, že uvidím tebe.

Ty parketem plyneš – proč není to jiné -

a přestože jiný tě v náruči svírá,

mě v mrazivé noci udrží víra,

že až první sněženka vykvete v závěji,

jaro mě překvapí hřejivou nadějí

a té která teď se přede mnou točí,

pohlédnu znova do jiskrných očí