Marie Kabátová

Už je to hodně dní,
co stala jsi se mou
věčnou básní.

Vidím Tvé šaty
a účes první republiky.
V srdci ideály
a Tvůj manžel
měl vnitřní sílu,
že šel tenkrát do války.

Byla jsi sama,
pro republiku
sbírala slzičky.

Kéž by nebyla válka,
měla by jsi též rodinu.

Po letech chápu
a obdivuji.

Tvé ruce vyšívaly
pro obživu,
za tvou podporu
z nebe děkuji.

Jsou chvíle,
kdy mrtví promluví
a pevné vlákno
pouta se neoddělí.

Víš, že Ti to tenkrát
slušelo.
Jsem přítomna
na Tvých fotografiích.
Duchem minulostí.
Jak se má nahoře máma?
A jak babička Marta?

Řekni něco,
ať to nebolí.
Prosím
s dojetím
na tváři.

Ta od Aloisie Adámkova.
Stále máme city blahem propojené.