... a nikdy nebylo takového nebe

Někde mezi dvěma stíny

jsi ty a jenom ty.

Kolem les je spředen z viny

a bílé květy odnáší

řeka černých mraků.

První stín tě do zad pálí

i tvář ti někdy červená,

druhý stín jak bílé skály,

co v ozvěně ti přináší

oblak dětských rozpaků.

Vidíš sebe, jenom sebe

někde mezi dvěma stíny.

Ještě je čas.

Stromy teprve růst začínaj

a nikdy nebylo

 takového nebe.