Podražený kůly sypou se na tvůj misál
na letáky cos pošlapala v róbě ze slibů
strunou violy můj suchý stín se přisál
i pár flakónů s masalou, opásaných karibů
Stavidla trouchniví už od Pankráce
smiřuješ se s tím, co přihořívá z nebe
vkleče údiv- toť dobře udělaná práce
vestoje troud vzňaje se, sebral i tebe
Procesí vleče se tam ku horám zkroceným
do rukou rozpálených předáváš mi kříž
ten do země zatluču a ukryju svěceným
ať nebodá nás do slabin přibitá mříž
Vzpoura těch co myslí jen na žluté růže
pronikla mi oknem do sálu nesmrtelných
polibkem kočáru odvaha se vzmůže
a kolo osudu ozdobí jas loktů tvých
Není tu ani ten červen ani tvoje pokání
slovy víc nevědět - to bych si liboval
na rouno ulehni a ponech jen vzdychání
včera večer jsem ti červenec sliboval
Nazdar Pablo, je to nářez, pro mě chaotický z hluk slov. Co tě vedlo k tomu, abys to napsal? Na mě chtěně záumné.! Troud vzňaje se, nebo troud vzňavši se?
24.04.2025 23:30:59 | Matahaja
Ahoj Matahaja. Je to nářez - tos mi polichotil. Já ve své tvorbě občas vycházím z tzv. existenciální poezie, kterou jsem se v tomto případě pokusil zabudovat do příběhu s nejasnými konturami, podivným dějem a nepochopitelnými formulacemi. Jsou to záměrné excentricity. To mě vedlo napsat to. Pravda, taky se Zapomenutým srpnem nejsem nejspokojenější, ale napsal jsem, co jsem v danné chvíli chtěl. Zdravím, Pablo.
26.04.2025 00:20:36 | Pablo Kral