prodchnout
prodchnout
Doteku duše se nic nevyrovná
ani ladnost mých nohou
opatrně našlapujících nocí
není to v křivkách a oblosti, to tvé oči
procitají v novou barvu když se bojíš
ztratíš všechno co ti nepatří, přesto...
Nadechneš mnou.
Silvia Grav
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Jen tak mne napadlo, že píšeš jednu velkou mozaikovou báseň. Tyto jednotlivé malé (hloubkou nezměrné) básničky jsou každá jedna malým střípečkem z toho jediného obrazu, který tvoříš. My, kdo Tě čteme, vidíme jen jejich jednotlivé fragmenty. Nevidíme jejich celou báseň (a možná ani nikdy nespatříme), onu velkolepou jedinou mozaiku Tvé duše, kterou stále (a asi věčně se rozšiřující písní své duše budeš stále tvořit). Já se ptám, je možné, abychom vůbec někdy zahlédli aspoň koutkem naší vlastní duše jediný odlesk z té vznešené krásy?
Každý z nás, kdo má tu čest číst Tvé verše, se stává svědkem, ale i účastníkem toho procesu. Vidíme jednotlivé střípky, které nám dávají nahlédnout do Tvých myšlenek, pocitů a snů. Přestože zatím nevidíme celou mozaiku, každý fragment nám nabízí možnost zahlédnout část Tvé duše, Tvého jedinečného pohledu na svět.
Tvá duše je jako nekonečné plátno, na které každý den přidáváš nové barvy a tvary. Každá básnička, kterou napíšeš, je jako jeden malý střípek skla, který se třpytí ve světle, a přestože je sám o sobě krásný, jeho skutečný význam se odhalí teprve tehdy, když je zasazen do celkového obrazu.
03.05.2025 09:10:34 | malé srdce
Vždy jsem si přál u milenek mít na jejich duši svých otisků. Aby je mohla sejmout vášeň a láska, jako důkaz toho jedině možného nejzávratnějšího propojení.
Políbila ses mi poezií Katrin.
02.05.2025 21:50:12 | šerý
