prodchnout
prodchnout
Doteku duše se nic nevyrovná
ani ladnost mých nohou
opatrně našlapujících nocí
není to v křivkách a oblosti, to tvé oči
procitají v novou barvu když se bojíš
ztratíš všechno co ti nepatří, přesto...
Nadechneš mnou.
Silvia Grav
Komentáře (23)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk
Jak já to vidím, vášeň a láska jsou jedinou obrozující silou, kterou disponuje lidské plémě. Mnohojediná Son, kráčíš graciézně po visutém laně ženství, zranitelná a nikomu ne patřící. A mužství v nás všech si na tebe myslí. Ale slovy to navylepším.
04.05.2025 23:54:00 | Matahaja
bože, Matahajo... příteli drahý... ty se umíš dotknout uvnitř, ale taky mě... vyplašit:) tak já tady tak opatrně, abych se nezakřikla, protože, byť to tak nevypadá, jsem dost plaché stvoření... děkuju Ti...
05.05.2025 11:27:47 | Sonador
Milá Son, nechtěl jsem plašit, ani být osobní, jen jsem chtěl vyjádřit svůj obdiv k tvým básník a k tobě. Ať jsi šťastná a v pohodě.
05.05.2025 18:54:52 | Matahaja
ale já to pochopila, Matahajo, vždyť já si těch tvých "napojených" komentářů nesmírně považuju... jen, neumím na něco takového reagovat, mě příliš chvály prostě vyplaší a mám chuť se schovat:D mám to tak celý život... ale, že je láska a vášeň obrozující silou je i mé vidění... pečujme o ně...
ještě jednou Ti moc! děkuju, a měj hezký den*
06.05.2025 09:37:22 | Sonador
Jen tak mne napadlo, že píšeš jednu velkou mozaikovou báseň. Tyto jednotlivé malé (hloubkou nezměrné) básničky jsou každá jedna malým střípečkem z toho jediného obrazu, který tvoříš. My, kdo Tě čteme, vidíme jen jejich jednotlivé fragmenty. Nevidíme jejich celou báseň (a možná ani nikdy nespatříme), onu velkolepou jedinou mozaiku Tvé duše, kterou stále (a asi věčně se rozšiřující písní své duše budeš stále tvořit). Já se ptám, je možné, abychom vůbec někdy zahlédli aspoň koutkem naší vlastní duše jediný odlesk z té vznešené krásy?
Každý z nás, kdo má tu čest číst Tvé verše, se stává svědkem, ale i účastníkem toho procesu. Vidíme jednotlivé střípky, které nám dávají nahlédnout do Tvých myšlenek, pocitů a snů. Přestože zatím nevidíme celou mozaiku, každý fragment nám nabízí možnost zahlédnout část Tvé duše, Tvého jedinečného pohledu na svět.
Tvá duše je jako nekonečné plátno, na které každý den přidáváš nové barvy a tvary. Každá básnička, kterou napíšeš, je jako jeden malý střípek skla, který se třpytí ve světle, a přestože je sám o sobě krásný, jeho skutečný význam se odhalí teprve tehdy, když je zasazen do celkového obrazu.
03.05.2025 09:10:34 | malé srdce
srdíčko, srdíčko:) děkuju! ...mám konečně čas, a hlavně trochu energie, tak ti odpovím delším psaním…
pro mě je to moje básnění, nebo co to je, skutečně rozhovor, se světem, sama se sebou… a většina těch textů funguje jen v tu chvíli – čímž nemyslím jen čas, ale především stav… sama, když se k něčemu vrátím, občas koukám, co je to za hloupost, nebo – jauvej!:) za trapnost… ale, pak se k tomu samému vrátím jindy, a jsem zase tam a vnímám to… takže chápu, a vůbec mi to nevadí (když se člověk přestane bát toho, že je trapný, hloupý, naivní, přichází skutečná svoboda) když se někdo nad něčím chytne za hlavu, nebo ušklíbne, dělám to u některých svých věcí taky… těch textů, co bych sama označila za báseň, a byla sto ji prezentovat dál, protože obstála v čase, mám opravdu jen málo… ale já píšu z potřeby, kterou jsi navnímal… takže konečně to hlavní, tadá!:D když se stane, že je někdo zrovna v podobném místě, že se to zrovna někde nějak protlo, zarezonovalo, je to pro mě to úplně nejvíc! Stejně jako všichni v tomto světě toužím nejvíc po spojení, přijetí, letmém doteku, jehož hloubka je nezměrná… a pro mě má nesmírnou hodnotu...
udělal jsi mi opravdu veikou radost...
05.05.2025 11:16:57 | Sonador
Vždy jsem si přál u milenek mít na jejich duši svých otisků. Aby je mohla sejmout vášeň a láska, jako důkaz toho jedině možného nejzávratnějšího propojení.
Políbila ses mi poezií Katrin.
02.05.2025 21:50:12 | šerý
