kavárna z jiné doby

Kavárna Belle Époque
má výlohu, co pamatuje
víc polibků než vitrína v muzeu,

 

Uvnitř voní
po karamelu, starých dopisech
a mírně pražené melancholii.

 

Na stole jsou ubrousky
s mapou Paříže,
kterou nikdo nikdy neviděl celou —
vždycky je kousek schovaný pod hrníčkem
nebo pod rukou někoho,
kdo právě píše báseň
do nevyslané pohlednice.

 

V rohu sedí dáma
s kloboukem jako fontána,
ze které občas vyletí drobný nápad
nebo pták z porcelánu.
A číšník?
Ten nosí v zástěře tikot hodin
a v kapsičce na účty
ukrývá malý stroj času
— vypadá jako kapsle na espresso.

 

Objednal jsem si cappuccino
a než jsem se ho dotkl,
čas se zavlnil jako smetana v šálku.
Cink!

 

Najednou
měl dortík na talíři tvar spirály
a šlehačka si šeptala s mou pamětí.
V lžičce se odrážela
scéna, kde jsme se poprvé potkali —
ty jsi měla čaj
a v očích jaro z roku 1904.

 

Z vedlejšího stolku
se ozývala melodie
co měla v sobě Edith Piaf —
i když rádio hrálo jen počasí,
a tramvaj za oknem
byla ta, na kterou jsem kdysi nestihl nasednout
a změnit si život.

 

Na stěně visel obraz,
který mě sledoval,
jako kdyby věděl,
že se snažím nezapomenout
jak voněla tvá káva
ve čtvrtek,
o který jsme přišli.

 

Číšník se znovu objevil
a položil přede mě účet
napsaný notovým zápisem —
každá nota odpovídala jednomu dni
z mého života,
kdy jsem měl pocit,
že všechno je možné.

 

Z kapsy jsem vytáhl minci z jiné doby,
zaplatil přítomností
a zanechal spropitné v podobě úsměvu,
co se možná vrátí
jako refrén v jiné písni.

 

Když jsem odcházel,
hrnky se naklonily
a zamávaly mi ouškem.

 

Za dveřmi kavárny
byl jiný rok.
Ale kávová lžička v mojí dlani
byla ještě teplá
a na patře mi zůstala chuť
něčeho, co se nikdy nestalo
a přesto to bylo pravda.