Pandí mládě

Narodilo se v noci,
kdy Měsíc měl tvar mandarinky
a zoo spala jako po pohádce.

V porodním boxu číslo čtrnáct
se ozval zvuk —
ne moc hlasitý,
spíš jako když se rozbalí balíček ticha.

Bylo maličké,
růžové,
s tlapkami jak otazníky
na konci vět, které nikdo neznal.

Matka ho olízla,
jako by psala dopis do budoucnosti.
A pak ho složila pod sebe
jako origami z tepla a dechu.

Ráno to ještě nikdo nevěděl.
Jen uklízečka,
co mluvila na zvířata jako na děti,
zahlédla,
jak se bambus pohnul
bez větru.

A v reportu napsali:
„Pozorováno nové mládě.
Zdravé. Klidné.“
Ale nikdo nenapsal,
že v jeho zívnutí
byl celý vesmír z černobílé čáry.

Dny plynuly,
a ono rostlo
jako omyl v notovém zápisu,
který zněl líp než původní skladba.

Jedlo bambus
a vypadalo u toho,
jako by přemýšlelo o tom,
kde se bere zelená barva.

Mělo oči jako kaluže
po jarním dešti
a každý, kdo se do nich podíval,
si připomněl,
že svět nemusí být ani rychlý, ani hlučný.

Jednou večer
— když už návštěvníci odešli
a zoo dýchala v rytmu listí —
se mládě převalilo na záda
a zadívalo se na oblohu.

A hvězdy?
Začaly se třpytit trochu víc,
jako by jedna z nich
měla černé uši
a bříško z vaty