blues v džinově lampě

Na půdě
mezi vánočními řetězy
a krabicí od fénu,
co už jen šeptá,
leží lampa—
mosazná, trochu oprýskaná,
ale voní jako cukroví
a náhodné rozhodnutí.

Nikdo už si nevzpomíná,
kde se vzala.
Možná byl děda jednou v Orientu—
nebo v tiché uličce za Vltavou,
kde i výlohy dýchají pomalu.

Džina uvnitř bolí záda
od tolika let v jedné poloze.
Když se protáhne,
zaskřípou mu ramena
jako staré dveře do koupelny,
a oblak dýmu už není tak efektní—
spíš připomíná
spálený toust a ranní mlhu
na dvorku, kde visí prádlo z neděle.

Ale když má dobrou náladu,
brouká si swingové verze
třech přání.

Večer,
když se v domě ztiší patra
a televize hraje jen bílý šum,
vydá se na procházku po poličkách,
v pantoflích z namodralého kouře
a se šálou z pavučin.
Pozoruje dětské kresby na lednici
a mumlá si:
„Tohle je magie,
ne ta moje… ta lidská.“

Někdy si v noci povídá s konvicí,
která je přesvědčená,
že je taky džinova lampa.
Zatím ji nechává v iluzi—
má pro slabosti pochopení.

A co se týče těch přání?
Už dávno není striktní.
Když ho někdo omylem pohladí hadrem,
začne ti druhý den
hrát rádio zrovna tu písničku,
kterou sis nevědomky přál,
nebo najdeš v kapse
lístek z kina,
na film, co jsi nestihl—
a přesto tě rozpláče.

Džinovo blues nehledá poklady,
spíš šustění vzpomínek v kapse:
nevyžehlenou košili, co voní po ní,
déšť, co zastihne zrovna,
když máš chuť se schovat,
a lampu,
co nečeká, ale je připravená
na každé promnutí dlaní
– jen tak, bez důvodu.

Tak ji nech někde na polici.
Vedle kaktusu.
Vedle vzpomínek,
které se nehodí vystavovat.
Až jednou budeš mít opravdu den,
kdy nevíš, co chceš,
ale víš, že to potřebuješ—
stačí podrbat mosaz
a říct:
„Hej, džine...
jsem tady."