blues z irského pobřeží

Vítr sem přichází unavený,
jako starý námořník,
co zapomněl, kde měl dům.
Nese s sebou sůl,
která v duši neštípe,
jen připomíná.

Nad útesy
se pasou ovce a vzpomínky.
Jedny mají vlnu,
druhé ticho.

Kameny tu neumí mlčet —
každý je jako verš,
který napsal déšť.
A tráva je měkká jen zvenčí,
uvnitř má drápy.

V dálce hrají housle,
ne slyšitelně,
jen cítit pod kůží,
když se zadíváš do mlhy
a zapomeneš, co jsi hledal.

Říká se,
že tady kdysi tančila žena
v zelených šatech,
které šila sama z mechu
a nedopitých písní.

Muže, co ji miloval,
odnesl proud.
Neutopil se —
jen se stal součástí přílivu,
a od té doby je každá vlna
trochu smutná.

Na břehu zůstala jen píseň,
kterou nikdo neudrží v paměti,
ale každý ji pozná,
když se zlomí světlo
v okně opuštěné krčmy.

Irské blues se neláme v refrénu.
Ono se rozprostře
jako mlha,
která obejme všechno,
i to, co jsi chtěl schovat.

A když večer padne na kopce
jako unavený plášť,
někde mezi jedním douškem whiskey
a druhým nádechem ticha
pocítíš,
že tohle místo tě zná
dřív, než jsi přišel.