Bílá vlčice

Sníh se rozestupoval
jako srst
mezi jejími tlapkami.

Nevydávala zvuk.
Jen dech
se zvedal z čenichu
a mizel v lese
jako pramen,
který nechce být nalezen.

Její boky se hýbaly pomalu,
s mírou,
kterou zná jen vítr
hladící jehličí
na hraně zimy.

Měla v sobě stín měsíců,
jež prošly bez jména.
Oči nesly barvu
nebe těsně před bouřkou
i chvíli, kdy se mraky
zastaví nad kostmi.

Někde za ní
zůstal otisk
mláděte,
které odešlo dřív,
než si stačilo zapamatovat déšť.

Před ní
kulhal zajíc
se srdcem v uších.

Vlčice nešla pro hlad.
Šla, protože sníh
je jediná cesta
bez mapy.

Z dálky
ji zahlédl muž
s puškou na zádech.
Nepohnul se.
Věděl, že se dívá
ne na lov,
ale na směr.

Když zmizela za hřebenem,
zůstalo v krajině
místo,
kde se země sama
naučila šeptat.