Rozloučení

Sbohem, modrá obloho
/dlužím ti přece za mnoho/
buď požehnán, severní kraji,
ne bílé nožky už nepřebíhají
- zemřelas, Lúthien.

Kytky rmoutně sklánějí se,
neboj, chrpo, nic se ti nestane.
To já.

Ty cesty nenajité
ta slova promlčená
ta mléčná krása
dávno ztracena v propadlišti věků.

"Řekni mi, kdo vlastně jsem
a co dělám na tomto podivném místě?
Já - já věděla jsem to ještě nedávno
ale teď to nevím."

Dál hledám ten bílý stín.
("smiř se s tím"
radí srdce bláhové)
a dny jdou v dál...

Ty, mlžný králi
máš roh z aksamitu.
Já pro tebe ztratila bílou hebkost
víš, vím, že je to všechno pryč

ale

ani tys mi nazabránil snít.

Proto, neodcházej, obloho
/vděčím te přece za mnoho/
můj požehnaný kraji,
kde moje nožky přebíhají
Zpívej dál, Lúthien!