Proč jsi se mnou?

Kdysi byl jen chlad a ticho v mlhách,
prázdno, jenž vše schovává v oblakách…
Kdysi byla jen vášeň a iluze v myšlenkách,
slabost, jenž vše schovává ve vzpomínkách…
Kdysi bylo jen srdce ve vlnách,
plamen, jenž vše ozáří v útrobách.

Jsme tvorové toužící po svobodě,
a přesto lapeni v chaosu vlastností.
Jsme tvorové toužící po létání,
a přesto lapeni uprostřed tuhé země.
Jsme tvorové toužící po objetí,
a přesto lapeni v naší úzkosti.

Jsme tu jen proto, že jsme si nasadili okovy
Přesně ty slova, jak často klamou.
Přesně ty jména, jenž často zní dutě.
Přesně ty symboly, které postrádají významy.

Jsme tu jen proto, že jsme se oslovili rámy
Vášní, v propasti kovaní,
touhou, v údolí pohřbívání,
dotekem, v pohlazení, prázdní.

Jsme tu jen proto, že jsme se narodili
Z tisíce žen i mužů, co bloudí po světě,
kde hledáme jen jednoho člověka,
jenž k nám svou povahu přiváže – okovy spleteme.

Aniž bychom si uvědomovali,
že nikdy nepřestaneme být otázkou,
otázkou bez odpovědi – zvukem nejistoty,
proto jsem šťastný, že rozumím slovům,
že mohu psát, milovat se slovy, protože…
jen tehdy můj jazyk stane se chrámem,
jehož modlitby doputují do svatyně,
k té, jenž nerozumí, ale poslouchá v tichu mezi slabikami.

Jako oheň, jenž nehoří, ale pálí,
Jako důkaz, že světlo jasně září.

Jak ale mohu vědět, kdo skutečně jsi,
když každý pohled je jen zrcadlo mé mysli?

Jsme tu jen proto, že jsme volní jako ptáci – s křídly zlomenými
svoboda nám voní, avšak okovy máme v dlaních děravých.
Závislý na dotecích, na hlase, jenž zní v dálce,
na očích, co rozbíjí ocelové palce.

Tak tedy ještě jednou:
Nakolik prázdná slova musí být, než se stanou pravdou?
Ve stínu slov hoříme i tančíme, smějeme se i boříme se
do zápachu vlastního rozkladu v černý popel kostní dřeně.

A stejně… tolik tváří v ulicích; tolik hlasů v tichu nocí,
a přesto… jen jednu vidím; jen jednu volám k objetí,
protože… to srdce si samo volí komu bude náležet,
a já… lidský zázrak v rozkvětu – se tě snaží pohladit.

Byli jsme obdařeni prokletím, že můžeme říct,
pohladit veršem, nést slova nad teplem i chladem,
protože řeč je parole, které s námi kráčí den co den,
někdy šeptem a někdy výkřikem, ale vždy pevně v ústech.

Proč jsme spolu?