Za bezesných nocí

Za bezesných nocí
se spřádají touhy
všité do stříbrných mraků.
Čeká je let
až příliš dlouhý
potají na křídlech ptáků.

Tak letí stínů otroci
do krajin zatím neznámých,
kde rostou zahrady voňavých růží
a vlasy jim čechrá smích.

Za bezesných nocí
se touhy probouzí
v bílém kabátci se záplatou.
Po dlouhém letu
žízeň je souží,
tak čekaj na zázrak pod oblohou.

A zvrhlý smích, ten stále zní,
když voláš touhy zpět.
Kdo malé dívenky
před světem ochrání
Když rostou uprostřed?

Za bezesných nocí
se vracejí touhy
průhledné jak letní dech.
Kdoví, co viděly,
na cestách dlouhých.
Lepší je snad
nevědět!