čistírna peří a duší

Ulice končí u nízké budovy,
omítka se loupe
ve vzoru starých plicních snímků.
Na vývěsním štítu
modře psané:
Čistíme peří a duše —
rychle, šetrně, bez chemie.

Uvnitř voní
nahřátá bavlna,
olej na šicí stroje
a něco, co připomíná
první den v novém roce.

Stojí tam žena
s šátkem na hlavě
a zástěrou posetou flíčky
z dávných velikonočních vajec.
V jedné ruce drží pytel
s péřovými polštáři,
v druhé
otevřený dopis bez podpisu.

Přijde muž
s vestou z černého sametu
a pohledem,
který už viděl víc než většina stromů.
Položí na pult balík
omotaný provázkem
a řekne:
„Uvnitř jsou věci,
co potřebují pročistit.
Najednou moc těžknou.“

Stroj zabzučí,
roztočí buben,
rozfouká peří
a s ním i několik vzdechů,
které kdysi uvízly v přikrývkách.

Z věšáku sklouzne kabát
a přistane na zemi
jako spadlý stín.
Z kapsy vypadne
pohled z cizího města,
na zadní straně jen tři slova:
„Zůstalo ve vzduchu.“

Stará žena usedne k šicímu stroji
a začne látat
děravé sny.
Každý steh
připomíná dotek
někoho, kdo odešel
měkce,
bez odchodu.

Mezi dvěma pytli
spí kočka
s bílým uchem
a čenichem od inkoustu.
Zvedne hlavu,
jen když někdo vysloví
jméno nahlas
a s jistotou.

Na konci dne
z pytlů nevychází jen
čisté peří.
Zvedá se vůně
nového začátku
a prach ze slov,
kterým už poklesl hlas.

Žena podá muži pytel zpět.
„Těžší to nebude,“ řekne.

Venku padá sníh
jemně jako prachovka.
Přes sklo výlohy
není vidět dovnitř,
jen se zrcadlí
tvář,
která právě něco nechala
za sebou