ještě nevím

Někdy přemýšlím, kde začíná stáří ženy. Ztrátou muže? Miláčka? Jesení?

Děti ani vnuci neudrží žíněmi smyčce nad hladinou jesetera.

Jenom muž.  Muž je slída.

Věřím vodě, žízní podrazí kotníky, naplní tělo nevírou ve smrt. Bojem. Rouháním se.  Dálkou.

Věřím liškám hlad. Řev zajíce. Dere přes tuš rozpitým odstínem krev, instinkt nakonec probarví tenkou

linkou noru, obtěžkanou mateřským mlékem _______________

Miláčku, prokousla jsem ti ret. Bez anestézie mrazu. Zoom: nevšiml sis. Koukáš mi do levého i pravého oka

najednou, nemáš na výběr. Zítra nebo pozítří zasadíš další strom do mých narozenin. Ta jáma je hluboká.

Řekou džbány moku s bílou pěnou kolem bradavek.

Chci podat hlášení: interpunkční znaménko místa činu.                    

Rádlem vykrojení havrani s vědoucím pohledem minulosti, přítomnosti, budoucnosti

zapisují věšteckou koulí příběh křídel na pokálenou hřídel času.

Asi spodní větev stromu. Podepřu ji vidlemi Emy. Ema mele maso, má na šatech lem.

muže

Nutíš mě psát Beatles, Beatles a krásná zrzka u pokladny, co po ní šílí všichni moji chlapi, všichni cizí

chlapi, můj syn i já / cválá sama celý ten prostor s kleštěmi, šroubky, hřeby, maticemi lodních kýlů, všemi

těmi demižóny s neznámou vůní nad hladinou / zvlášť odváží pihy / únik /až se chlap musí a musí vrátit /

sklopit zrak do retro kapesních rybiček u kasy za jedno sto devatenáct / opakovaný úhyn / Gavenda Krnov.  

Říkám ji, jste krásná, usmívám se a vzduchem pluje těhotná Noemova archa.

Může v člověku umřít archaický chroust? Pořád šustí v krabičce od zápalek. Je dětství lék? Arytmie srdce.

Jsem tu jen host, umyju si dezinfekčním ubrouskem ruce. A pak

přitluču k posteli tvůj křik               Živote