Doušek vody

Doušek vody

Oázou naděje zavoní…

to oko nebeského věčna,

příslib všech začátků i konce,

naděje na lepší časy;

ta studánka lesní, co plaše se choulí uprostřed mechu…

Naplň si dlaně jejím tělem,

dotkni se průzračných rtů – sladkých, jak ústa z dob,

které se nikdy nestaly – jen ty víš své…

V polibku nesměle něžném,

cítíš ten prapůvod… všeho?

V ústech ti ve víno sládne i trpkne…

Tak pij, aspoň doušek; je nové ráno a tvůj slib platí;

vzpomínáš…?