Na sedm západů

Jsem samotářka.

A v hlavě

tisíc hlasů.

Zavřenými ústy

neprojdou.

Tlačí se pod jazyk,

když se usmívám.

Ječí (neslyšně),

když někdo říká:

„To je dobře, že jsi v pohodě.“

A zatím moje mlčení

je přeplněná místnost.

(Nepotřebuju společnost.)

Potřebuju prostor.

Na chaos.

Na ticho.

Na všechny verze sebe sama,

které ani nemají jména.

Samota

není útěk.

Je to domov,

který si nosím v hrudi

jako záložní plán,

když svět

začne být příliš nahlas.