Znásilněna?

Padla jsem bezbranná jak za podzimu list
netajil ses tím, že jen já jsem tvůj klíč
šlapals mi na plíce a říkal,
jak mě učíš dýchat
přitom jen rád sis mě svlíkal
říkal jsi, že chceš mi být blíž,
přitom toužil jen ukojit ten chtíč
utíkala jsem stále dál,
přitom však ležela na zemi,
ty vše, co bylo moje, sis bral –
ženskost, krásu mého klína
teď jsem jak bezbranná, bez duše špína
stále jako včera, žádné změny,
jen ten půlměsíc pod okem zmizel snad,

nedám již další zbytečný zvrat.
kdo mě vysvobodí před sebou samotnou,
vytáhne mě živou z tohoto prokletí,
kde cítím jen chlad
jednu vodku za druhou
snad uplyne století
a já již v hrobě nebudu tvou obětí.
Snad usměji se jednou pouze,
a odpustím sama sobě.