V prašné poušti pod žhavým nebem,
Táhne zástup ubohý,
Ruce seschlé, tváře bledé,
Shodný výraz hladový;
Po sto dní a po sto nocí,
Kráčí tiše pustinou,
Bez ochrany, bez pomoci,
Jistojistě zahynou;
Supů hejna mlsně krouží,
Písek žhne a červená,
Když se do něj nohy boří,
Kol se zástup šine dál.
Nepřipraven, otec kráčí,
Kousek chleba nezbývá,
Kolem sedm dětí v pláči,
Se rozpadá zaživa;
Mladá žena s outěžkem,
Se ve mdlobách ztrácí,
S holčičkou či chlapečkem,
Do prázdna se vrací;
Kulhající, sípající,
Pokroucena stařena,
Zítra zemře na mrtvicí,
Kol se zástup šine dál.
Noční chlad té prašné pouště,
V očích slzy pálí,
Žádné domy ani louče,
Není vidět v dáli;
Nikde tuchy o oáze,
O artézské studni,
Zkazky o nijaké vláze,
Ani pokrm chutný;
Neprojde zde živý tvor,
Sic se toho místa bál,
Jen pohled do dalekých hor,
Kol se zástup šine dál.
Sám si zástup cestu vybral,
Sám se na ní dal.
Sám se ze svých domů vyhnal,
Kdo bděl i kdo spal.
Učí se teď ze svých chyb,
Doufaje, že bude líp.