My děti nečasu

I.

 

Náš chléb noci

třpyt hvězd

na střídce duše.

 

Víno mléčné dráhy

a potemnice motliteb

a svědomí ...

 

My děti nečasu

a mrhání klasy

milující rozkoše

chmelnic a vinohradů .

 

Ale uvnitř sebe

bohatá řeč protikladů,

že smrt váhá 

mezi utopením těla

a setnutím hlavy ...

 

II.

 

V lipostroji soumraku,

kde létají noční motýli

čajových květů.

 

Dýchá čas volněji

než v našem dechu.

 

Hořím v něm

vůní tvého těla ...

 

III.

 

Máš tělo

z ebenu noci.

 

Rukama potřísněnýma

mluvou černých bezů ..

 

Píšu mezi vráskami

tvé pramenící lásky ...

 

Kříž za hvězdou

komářímí vpichy.

 

Tetování Tupakovo !

 

Zůstaň navždy

při mně

i v čase vraždy.

 

Mým motýlem ...

 

IV.

 

Lidé

mi znásilnili

právo na život.

 

Mé Já

na plot pověsili

jako prádlo s duší

v ušmudlaný košili ...

 

Kdo by přiznal

mojí barvu kůže

krve, slin

a exkrementů ...

 

Netuší, že jsem

motýl,květ i déšť .

 

A ten co staví domy

plné příběhů

za kterými se belhají

majitelé slepých rájů

ve šnečích ulitách

svých rakví ...

 

S lámavou řečí jejich kol

rozmlouvá má vášeň

pro spravedlivý soud ...

 

V.

 

Vytahuji žhnoucí kameny

z ohně ...

 

Podzim, smutný páv

zakuřuje mou mysl .

 

Je den,

jež chválí lásku rosy .

 

Můj pocit osamění

svírá tvé dlaně.

 

Jen ve tvé náruči

mohu psát básně

co mají sen vzletu

ptačího peří.

 

A tíhu slov,

že je křídla doručí

na adresy mroucí touhy  ...