Slovesa

Slovesa

 

Myslím na tvou siluetu tak dojemně nahou,

když po noci jedna; ve chvíli probuzení

s přivřenými víčky i úpornou snahou

je na zámku udržet,

sledoval jsem tenkrát v bezdechém vytržení,

po slzách vzdychající, krásy tvojí květ.

Zatoužím ten okamžik si hned;

zpátky přivolat.

Sevřu pevně čelist, však zkrvavený ret

nedokáže se smát.

Slyším z té noci tvůj uhrančivý hlas,

 jenž z rozkoše třas

v srdci, duši, hlavě, dokáže vyvolat.

Vybavím si tvou vůni po heřmánku;

tvé prsty na svém spánku

zas cítím.

Pohled do modrých tůní,

tajemství novoluní,

když noc má na kahánku,

tvou ladnou hebkou dlaň…

… chytím.

Vzpomínám na bělostnou kůži,

na přivonění k růži…

a měsíc, co na kostelní věž…

svítí…