rozmary noci

z rozmaru bývá každopádně zvláštní 

pod kůží vlny spalujících vášní

na bílých hřbetech, než se zlomí dolů

zahlédnout můžeš vrásky duchabolu

v rozmaru splétá slova v dlouhé copy

a potom cudně k zemi oči klopí

a kdo se chytí do té pasti k ránu

odpluje nocí na katamaranu

samotou hnán a touhou po té změně

která se tváří trochu vystrašeně

pak v pusté tmě se potopí a zmizí

a jako včera, jsou si zase cizí