Večer v Paříži

Večer v Paříži

 

Do nostalgické noty mi z rádia dnes pad´

Gilbert Bécaud se svou „Nathalie“.

Paříž, šedesátá léta snad.

Tu příchuť mám,

proč, nevím sám;

kdo jen to ví…(?)...

tolik rád.

Za ruku jdu s tebou po Elysée Champs

a věřím, že není to jen

nesplněný sen,

ani klam,

když tvou štíhlou dlaň

ve své rozpačitě svírám.

V kavárně poblíž Sacré Coeur

ti cigaretu štíhlou zapálím

a dřív, než zahalí tě dým,

nepřijde mi fér,

že o pohled na tebe s ostatními muži se dělím…

Pak krásek na tisíc, jak na Paříž se sluší,

na každém kroku potkávám.

B.B., Deneuve, Mathieu i ten „Vrabčák“ křehký, zpívá teď nám;

srdce tak bláznivě buší…

Jsou krásné, jistě, jak měsíc nad Notre Dame,

však podotknout dovol, co už dávno vím:

„Vedle tvojí krásy, jsou má milá jen…

pouhý stín.“