Balada o přízraku

Prochází duše zbloudilá rušným městem

Svou nit s sebou vláčí

Kdekdo ji přehlédne

Kdekdo o ni zavadí

Kdekdo ji nechá být

Lidské gesto, zanechat raněného v bodláčí

Prochází duše zbloudilá prázdným městem

Mlha ji vlasci vláčí v protisměr

Za vzpomínky

Za slzy

Za pramínky probdělého života

I přesto duše nepoleví, vzpouzí se na hranici sfér

Prochází duše zbloudilá pustým městem

V opuštěném domě nikdy nejsi sám

Vyčkávám hosta

Vyčkávám, poctěn, ač postrach

Vyčkávám na ta dávná očka

Až se na prahu přízrak ocitne a já mu povím, „račte vstoupit dál“