převoznická

dávno
šeptá si do šupin
v odlesku moří rez utopila oči
vor místo srdce skřípe a
uprostřed hoří
noc zapálená od svící
co má tu moc padnout
tak lehce
jak okov

říkat si jen tak
co snít
vypravovat do tmy ryb
černé noty
a do duše spolknout
s odvarem bolehlavu i
tíhu mlýnů

pod náplastí řas
trhlina města naprázdno zející
pak měsíc
nástraha klenotníka