uvěřím

uvěřím

téměř v cokoli

v mraky

i ptáky na poli

co v hejnech jako ryby žravé

sežerou vše, co je tu k mání

co čeká tiše na svítání

ne na každé, jen na to pravé

až kruté mrazy

povolí

 

až rozední se

zvlhne vzduch

den rozezní se

křídly much

stín stáhne svoje chladné drápy

lepkavé jako žabí slina

ukrytá na dně stará vina

pod kameny a za okapy

pak uvěřím

že byl to Bůh

 

kdo tohle všechno

včetně nás

vytvořil

stačil mu jen hlas

dal si tu práci, aby dílo

povstalo z prachu nehybnosti

a od počátku ku věčnosti

životem svým si klidně žilo

jen pro ten pevně daný čas

 

však při pohledu

na okolí

ukaž si prstem

na cokoli

pochyby velké náhle mám

proč dělal by se s množstvím věcí

které vše pouze ničí přeci

proč nezabil je vlastně sám

a nechá život, ať nás bolí?