PODZIM

Na cestě z hlíny stopy mizí,
a vítr čte je v šeru dne.
Kdo šel tu sám, ten smutek sklízí
má v očích stín, co nezhasne.

Pod šedým nebem spí světlo,
tak malé, že se vejde v dlaň.
Kdo najde ho, už cítí teplo,
v kapse mu klíčí jarní stráň.

Když den se láme, tráva radí
že spánek přijde, nic víc není.
A hlas ti řekne: „Nic neprozradí,
jen dá ti znamení a všechno změní“

Když mlha stoupá ranní z háje,
a stromy šeptem zdraví den,
v kapkách rosy se světlo klaně,
jak tichý příslib změny jen.