jestli mi bude dáno

kus Kuksu ve mně

ta socha, hleďme, má i slzu v oku
ach, jak je, pane Braune, zoufalá
dýku i provaz hned mi podala
(co jen je krásy, Bože, na baroku!)

jak o tom místě básnil Jakub Dé
jak tento rebel znal jen čirou chválu
a Veselský jak snil, že pojede
zaživa ještě k svému hospitalu

jestli mi bude dáno zestárnout
jestli mi bude za obzor až plout
znát život jako ženich nevěstu

z hlouposti mojí zbudou-li jen cáry
dej, ať mám srdce jako básník starý
a v srdci sílu dát se na cestu

nad Moravicí Hradec

tam mezi stromy – vidíte to též?
Kunhuta se svým hrdým fraucimorem
a tamto za tím neprostupným borem
Falkenštejn snová svojí lásky lež

umění z oken voní dolem horem
přijel by Beethoven i letos kéž
na cestu svítí jemu Bílá věž
jsouc provázena temným lesů chórem

a hrabě Felix odměřuje kroky
čas, co se jednou provždy zastavil
hle, našel v cestě hrůzostrašný cíl

nemusí žvýkat seschlé listy koky
přec stojí proti svému pomníku
rodný dům věčně bera za kliku