V mlze snů zavěsím krajkové záclonky
zřícenině hradu Starý Jičín
zítra zas o kus blíž fičím
Přes den pokradu cizí statky
ovce, krávy, vrány, jablka,
potoky, srny
mravence
štípnu se
ono se to nezdá
ve dne padá hvězda
já ji zvedám z bláta cesty
v mírně tlejícím listí
hole mé kroky jistí, ladí
vibrací spojují tělo a zem,
tělo a zem
zen.
Ještě tady jsem
dočista živá já
putující.
Tleskám pěkné básni... je z toho cítit až ta psychedelická barevnost atomů podzimu
21.11.2025 21:48:56 | KarMa
píšící poutnice
mne těší velice
taky ráda putuju - tvými slovy a řádky:-)*
19.11.2025 23:25:55 | cappuccinogirl
To je pekné putovanie...spomenula som si na Pohádku o putování, strašidelná, ale krásna.:)
13.11.2025 22:52:16 | BlueZ
U tvé básně (a vlastně i clipu, kde v retrospektivě diváci své cesty k touhám empaticky znovu prožívají) jsem si vlastně uvědomil, jak v našich životech hrají důležitou úlohu lidské cesty. A to v mnoha významech a směrech slova.
Rád jsem si přišel a pobral*
12.11.2025 00:51:17 | šerý
Tak ať to šlape za slunce, v listí, ve sněhu, v dešti...
Starý Jičín znám.
Už jsme tam dlouho nebyli...
11.11.2025 16:09:09 | Marťas9