ZTRACENÁ ZAHRADA

Zahrada plná lesních plodů,
pod nebem roubeným stromy,
před lety zrála v hradbě domů,
ve stínu keřů, pod krovem oblohy.

Zahrada pláče ranní rosou,
v mechu pod lopuchy třpytí,
kdysi zde lehla tráva kosou
ve stínu sekáči na oběd skryti.

Zahrada ztracená v síti času,
z mysli se dávno vytratila,
bez jména, bez lidského hlasu,
stopy své lesem zahladila.

Zahrada v mlze podzimního rána,
kde listí jak vzpomínky tiše padá,
v kořenech pevných po všechna jara,
si šeptal vítr, že podzim je zrada.

Zahrada v stínech bez lidských kroků,
jen ptáci tvoří ve vzduchu kruhy,
a v trávě zbylých mechových bloků
spí příběh, co ztratil lidské druhy.

Zahrada, co se v snu ještě vrací,
v kapkách deště se znovu rodí,
a v srdci poutníka, co se zde ztrácí
pro paměť, která se v čase brodí.

Zahrada v tichu zimního spánku,
pod sněhem skryté kořeny dýchají,
a vítr skládá do bílého vánku
písně, co v létě tajemství šeptají.

Zahrada v kruhu věčného běhu,
kde jaro znovu probudí stíny,
a v kapkách rosy na zeleném břehu
se vypráví příběhy ze staré knihy.

Zahrada, co v srdci poutníka žije,
i když ji les už dávno pohltil,
v paměti kvete, v srdci stále bije
v knize pamětí ji perem zachytil.