Digitální technologie

Lebedím si u diody,
jež se zjevuje a mizí – světélkuje,
jako by si sama nebyla jistá,
zda má vůbec existovat.

Je křehké, téměř nehmotné —
a právě tím připomíná možnost,
že svět nemusí být jen to,
co vidíme.

Prostor kolem je tichý,
ale ne prázdný;
možná čeká,
možná roste,
možná se jen nadechuje
k něčemu, co se teprve učíme pojmenovat.

Znaky, co plují v její záři,
už nejsou výstrahou ani šumem —
jsou to nehotové tvary,
z kterých by jednou
mohla vzniknout řeč…

…světélko,
nestálé a přesto trvající,
svítí jako by snad říkalo,
že i v nejtišší neurčitosti
může být semínko —
ne jistoty; jen směřování.

Zůstávám u něj,
ne proto, že musím,
ale protože právě tady
je prostor,
v němž se nic nehroutí
a nic nevyžaduje svůj tvar.

A možná je to utopie —
ale kdo řekl,
že utopie nemůže začínat
právě jedním neochotným
bodem světla,
který se zvolna učí svítit?