Pomník (synu bojuj)

Cítila jsem tě růst ve svém lůně,
cítila jsem tě kopat jako slůně.
Našel sis cestu na svět mezi nás,
a hned tě přivítal ten temný hlas.

Když přišel jsi na svět, synu můj,
Osudná minuta vyřkla osud tvůj.
Na prahu života tě odnáší pryč,
radost v mém srdci mění se v křik.

Místo objetí jen dotek kapaček,
na sále bezmocně leží chlapeček.
Já doufám, já věřím v sílu naděje.
Když smrt mi tu žalm konce pěje
(Vede do beznaděje)

„Vada srdce neslučitelná s životem,
“ Ochromí jak úder kostelním zvonem

Synu, bojuj, buď bojovník,
silnější než tvůj protivník.
Jsi se smrtí v komnatě,
bojuj, vzepři se temnotě.
( „Při životě drží tě stroje,
krev proudí mimo tělo tvoje“)

Pláču v autě vedle kočárku,
tvé srdce vzdoruje osudu.
Čas oceli v rukách chirurgů,
hledají cestu k zázrakům.

Komplikace střídá komplikaci,
čekání dlouhé, dny bez jistoty.
Noc za nocí v kruhu operací,
modlitby v srdci, slzy samoty.
(Slyším temné noty)

Dvanáct hodin na sále, andělé bojují,
řinčení skalpelů, tvůj tep se znovu rodí.


Bojoval můj malý bojovník,
Jeho jizva bude teď pomník.
Jak utekl smrti z komnaty,
Chtěla ho nést do temnoty.
(Při životě drželi tě stroje,
teď ti tleskám ve stoje)

Každý den byl zápas o přežití,
strach mi šeptal bolest loučení.
Čas se vlekl v stínech bez světla,
a přesto v tobě plála jiskra malá.

Už tě držím v náručí bez hadiček,
z nemocnice vycházíš do světa.
Tvé oči září jak slunce, už bez kapaček,
z nemocnice jsme vyšli do světla.

A všichni se shodují:
tři vady, kdysi neřešitelné,
a ty tu stojíš, dýcháš, žiješ.
Můj synu, můj bojovníku,
můj zázraku.

https://www.klubliteratu.cz/author/mivo/