Omnia II

Jen já a částečky prachu
narážející do přídi,
unášeni větrem v plachtě.
Vlny mi šeptají a mě šidí
o kyslík v plicích,
a třeba se stydí.
I když chtě nechtě.

Možná začne i beztížně sněžit,
asi mi vždy bylo souzeno být sám,
po čem já bych vlastně měl toužit,
když, co chci, už přece mám?

Jen já a prach,
já a můj strach,
a ohony na prknech,
a přízraky v šatech.

Ona je tak krásná,
a zpívá tak vábně.
Siréna - hvězda jasná,
leží na sutaně,
jakoby ve vaně,
brečí si na dlaně,
a nemá zábrany.

Po plážích prstence běhá klisna
už několik dní, vypadá nehybně.
Nebo já pluji přes časová pásma,
a piju už několik dní,
piju tak hanebně,
a kurz držím pochybně,
ani nevím kam, na oblohu noční?

Opijím se jejími slzami,
když mám díry v přídi,
kvůli tomu prachu, co naráží,
a kvůli té siréně, co se táži,
kde je nejbližší přístav,
dochází mi pití, dochází slzy.
A kvůli té klisně na pláži,
která mě zavede mezi hvězdné vozy.

Pod hladinou jsme sami,
na dně tmy u vraků.
Ale už je to za námi.