Popel z nás

Není Ti líto našich přání,
co změnila se v prach?
Tisíce chvil, co mohli jsme žít
spolu jako pár.
A obavy
nechat u sousedů
v přízemí.
Nechtěl jsi rodinu, mě a zázemí.

Oba ztraceni
v šedi běžných dnů,
jsme silou vráceni
do minulosti,
kde vidím tmu.
Já věřila v naši budoucnost.
Ty jsi hrál jen role prázdných póz.
Teď obracím se na miskách vah –
zvítězí touha přežít, nebo strach?
Krach škvaří duši na popel.
Já tě miluju – a milovala,
ale Tys to takhle chtěl.

Duše stará jako Praha,
nechť shoříme na dým.
Zapaluji knot… pal!
Náš anděl spal.
Zázrak nepřišel,
zázrak se nekonal.
Nejsme tým.
Víc říct neumím.

Jsme jenom sousto pro hyeny.
Nebo jen já…
Ty jsi šťastný a spokojený
po boku jiné ženy.