Když projíždím tou ulicí

Už ani nevím, jak teď vypadáš,
jestli pořád hraješ na perkuse.
A přesto občas v noci vídám náš dotek,
ještě se mi zdáš,
jak hladíš mě a líbáš tiše
z našeho útočiště.

Někdy si vzpomenu,
když projíždím tam busem.
Do okna nahlédnout už nedovedu,
tou ulicí jen běžím rychlým klusem.

Vyměnil jsi hrátky za něhu
a mě nechal stát v pustém lese.
Moje srdce zahrabal jsi do sněhu —
aspoň jsem, na mou věru,
pochopila víc než dříve
sama v šeru.

Je konec našeho příběhu
a já už stejně nic nesvedu.
Šlo ti to vážně takhle lehce?
Píše ti Winnie — prý už tě nechce.