Na pohřbu rodné řeči

Ach, ten milý Mistr z Husi,

marně horlil, že Čech musí

hovořit jen řádně česky.

Dnes již totiž i to robě,

žvatlá cizí slova sobě.

Marné byly jeho stesky.

Co vy, dávní obrozenci?

Vy v zápase s všemi Němci

jazyk rvali z popela…

Obracíte se snad v hrobě,

slyšíce jak národ sobě

przní mluvu docela?

Vždyť i ten poslední kmán

by snad cítil se jak pán,

přibere si cizí slůvka.

A ten, kdo již zpanštěl zcela,

vznešeněji by řeč zněla,

řekne: „Protěžovat“   …mluvka.

Marně pro tě slzy roním,

podobna jsi chromým koním,

již bývali Pegasy.

U sloupu jsi přivázána,

řeči česká, milovaná.

Kdy tě mrtvou prohlásí?

 Nad tvým hrobem ne latina,

tam bude znít angličtina

při posledním rozloučení.

Já však obřad vynechám,

k hrobu potom přijdu sám

s květem v ruce, po setmění.

Ať kámen nikdo nechystá,

já nechci být jak purista -

rušit všechna slova cizí.

Však kde české jestvuje,

ať se ono použije,

místo té cizácké hlízy.