Ve vnitřní Praze
všude kluziště.
Ležím po pádu na ledu
a cizí člověk dělá hrdinu.
Přidržím se.
Mohu a děkuju.
Vyválená po zemi,
mokrá až po okraj.
Brečím a myslí utíkám.
Nezlomila jste si nic?
Jen pajdám
a směje se mi i havran.
Ale...
Káva to jistí.
A píšu s andělským
štěstím.
Zase žiju.
Nic víc.
Moc hezky jsi zachytila led a jeho záludnost, jsem ráda že jsi v pořádku. Zima je někdy těžká už jen v přejití z chodníku na chodník, tohle jaro nezná, i proto se na něj tolik těším:-)*
14.01.2026 12:22:37 | cappuccinogirl
I ty pády patří k životu. Jen nemít trvalé následky a mít okolo samaritána, který "bebí" pofouká alespoň slovem útěchy. Foukám, konejším. Virtuálnem vezdejším*
14.01.2026 12:16:34 | šerý