Tančivá Ida

„Budiž, co jest… to jest nyní — a BĚDA!“
Vřískala do noci tančivá Ida.
„Nechť nebesa zaleje krvavá rudá!“
Úkonem života, číslovka sudá.

„Nepatří krajině, jest člověčí bída!“
Šeptala do prachu, šeptala Ida.
„Ni zda, či jestli jen KDY a PROČ
člověk zradí člověka!“
Křtí slzou slanou ve tváři
pravdu, jež je odvěká.

„Ať zplaví zemi moje slzy,
ať nechá pod hladinou dlužníka!“
Káže Ida, svírá kámen —
udrží u dna v krvi hříšníka.