Trhlina

Trhlina

vystupuje kdesi uvnitř
stejnou cestou v čase
listuji v knize bez textu
jen podvědomě vím co je napsáno
jemný vánek pohrává si s vlasy
město - stárne po vteřině -
je ve mně trhlina
která nemá konec ani začátek
kniha spadne
ruce zprůhlední a vidíš kosmos
druhý pravý svět v tobě

mezery se zaplní krví
tlak se zvyšuje
hlava exploduje
expanduješ a letíš -

umlkly zvuky ve tmě a tísni
…

a ticho má náhle podivuhodnou hmotnost

padá tak lehce do plic
usazuje se mi mezi žebry
jako popel po vyhořelém chrámu

svět není kulatý víš?
má ostré hrany
a řeže zevnitř kůži
kterou rozepneš a vyjdeš na světlo

trhlina se rozevírá dál
ne ven jak doufáš
ale dovnitř -
jako by se vesmír rozhodl
že bude růst opačným směrem
tvá kůže je jen tenká vrstva
mezi světlem a temnotou
co nemá jméno -

a ty jen cítíš jak se láme gravitace
jak myšlenky ztrácí váhu, srdce tluče -
jak čas odpadává po šupinách v prachu
.
.

zůstává pulz ///

cizí? tvůj? vesmíru?
a přesto tvůj v trhlině

zornice se rozšíří
a skrz ně proudí krev
jistý řád

už nejsi toto tělo
jsi průchod, jsi místo -
místo kde se rodí tma

a v jejím středu
není strach, jen světlo

jen čistá možnost -

trhlina není rána na těle
je v tobě z neznáma

a otevírá se když přijde čas

.