Pohledy do soukromí, Jana Vaňková / o mé kamarádce z dětství/

Dívám se z okna.
Cítím se zvláště.
Chtěla jsem psát prózu,
ale nejde mi to přesně.

Mým umem jsou spíše
podvědomé básně.
Přízraky snů,
co mají jména.
Reální lidé
a jejich osudy.
Potřebuji zvětšit
své kdyby.
Tak píšu
střední cestu
a větu Jitky.
Světu říct
za vše díky.




Telefonem zdravím
kamarádku Janu.

Má stejný hlas jako její máma
a mě až mrazí.
Vzpomínám,
kdy odešla
a její tón mi byl drahý.

Mluví o práci
a já vím,
že se snaží.
Nemáme sílu na legraci.
Oběma nám něco chybí.